V Evropě je po skutečně dlouhá léta oceňována japonská architektura, stejně jako vzhled a způsoby úpravy zahrad i veřejně přístupných míst jako takových. Obdivujeme-li přitom během jejich sledování tradici maximálního využívání přírodních materiálů a vážnost, s jakou Japonci k zušlechťování svého okolí přistupují, jen málokdy přemýšlíme nad tím, jak se vlastně tento přístup mohl odrazit na současné podobě japonské divočiny. A nutno říci, že se na jejím vzhledu podepsal v mnoha ohledech skutečně významně.
V Japonsku je po staletí pevně zakořeněné přesvědčení, že člověk je přirozenou součástí přírody, a jako takový cokoliv v ní udělá, je stále považováno za její součást. Příkladem zde může být právě světové proslulá úpravnost typicky japonské zahrady: vše pečlivě vytvarované, zastřižené, promyšlené do posledního detailu. Ačkoliv Evropana již na první pohled fascinuje právě tento cit pro přenášení lidského počínání do přírody, v očích Japonce máme stále co dělat s čistou přírodou. Podle přírodovědců se pak toto vidění přírody velmi bolestně projevilo v podobě celé řady drastických zásahů vůči přirozenému prostředí mnoha druhů divokých rostlin i zvířat.
Ještě před sto lety v Japonsku naprosto běžný iris chocholatý, díky svému rozšířená jeden z pro tuto zemi snad až erbovních druhů ptactva, je tak dnes chráněn na nejpřísnější úrovni v počtu nedosahujícím ani dvě desítky exemplářů (připomeňme, že když se čtyři z nich ztratily, psal o tom i český tisk). Podobně bychom mohli pokračovat přes jeřába japonského, medvědy až po lososy, kteří dnes díky znečištění řek v japonských jezerech už prakticky nenajdeme.
Na druhou stranu i v současné době v Japonsku ve volné přírodě přežívají zvířata, jež se staly neodmyslitelnou součástí zdejší flóry. Pokud tak budete mít to štěstí, a vypravíte se na ostrovech Honšú, Kjúšú nebo Shikoku za hranice města, můžete narazit na v Japonsku daleko nejrozšířenější druh opic, kterým je makak. Legendární - a možná jednou z vůbec nejfotografovanějších situací z japonské přírody - se v tomto směru stal například způsob, kterým se makakové v zimních měsících zahřívají v Naganu nebo na Hokkaidó, kde se uchylují ke koupelím v již zmíněných termálních pramenech.
Podobné proslulosti se mezi všemi vrstvami návštěvníků Japonska těší naopak i jižní část země, zejména pak největší ostrov ležící poněkud stranou v souostroví Rjúkjú – Okinawa. I když v Evropě a samozřejmě především ve Spojených státech je zpravidla spojován se zdejší základnou amerického letectva – Kadena, zaslouží si zmínku rovněž díky svým subtropickým pralesům, jež jej odlišují od všech ostatních částí Japonska, ale hlavně kvůli zdejšímu podmořskému životu. Okinawu spolu s většinou menších ostrůvků, které na ni bezprostředně navazují, totiž obklopuje obrovské množství korálů, které i zde představují útočiště nespočetných druhů teplomilných ryb. I ony jsou pak důvodem, proč se Okinawa stabilně řadí mezi nejvyhlášenější cíle výprav všech milovníků potápění v celém Japonsku.