Ještě v první polovině šestnáctého století Japonsko fungovalo v zásadě naprosto neovlivněné Evropou a její kulturou. Teprve po roce 1550 sem poprvé přijíždí obchodníci zastupující největší zámořské velmoci Evropy té doby (Španělé, Portugalci, Britové, Nizozemci), kterým na těchto jejich výpravách sekundují i misionáři šířící křesťanské učení.
Kvůli staleté relativní izolaci této ostrovní země pak asi jen málokoho překvapí, že již jen několik desítek let poté mocní Japonska v těchto výpravách nesoucích poselství křesťanského Boha začínají spatřovat více než co jiného ohrožení vlastní moci a kulturní jednoty, což nakonec vyústilo ve striktní zákaz styků s vyslanci evropských zemí.
Jedinou výjimku z tohoto pravidla pak šogunát udělil některým nizozemským obchodníkům, s nimiž však bylo možné přijít do kontaktu pouze na jediném místě – umělém ostrově Dedžima ležícím v blízkosti Nagasaki, a to pouze pokud šlo o obchodní záležitosti. Ještě zde dodejme, že zástupců asijských zemí, Koree a Číny, se takto přísný režim netýkal.
Skutečně fascinující je však v tomto směru na japonské historii především fakt, že tato zhora nařízená izolace země nakonec ani v nejmenším nepředstavovala výstřelek několika málo mocných, který by nepřečkal více než jen několik málo sezón. Lodě zámořských zemí tak nakonec k japonským břehům nemohly přirazit půl třetího století! Až v roce 1854 pak došlo k podpisu smlouvy o obchodní spolupráci mezi Japonskem a Spojenými státy, po níž brzy na to následovaly i podobné dohody s vybranými zeměmi Evropy.
Zhruba od této doby se pak rovněž začínají psát léta historie moderního Japonska. Jen několik let po obnovení styku se zámořskými zeměmi se totiž začíná velice výrazně proměňovat charakter japonské společnosti. Brzy je dochází ke zrušení feudálního systému, který nahrazuje systém právního řádu a vlády, a Japonsko se tak velice brzy stává moderní zemí západního střihu.
Především první dekády dvacátého století se pak v Japonsku odehrávají ve znamení usilovného rozvoje vojenství, který v kombinaci s touhou po rozšíření území vyústil v množství vojenských konfliktů. Proběhla Rusko-Japonská válka, Japonsko dobylo Taiwan, roku 1910 zabralo Koreu, zaútočilo na Mandžusko atd. Toto období Japonska jako vojensky velice suverénní země pak ukončily až neblaze proslulé bombardování Hirošimy a Nagasaki v roce 1945.
Japonsko následně zůstalo po dobu dalších sedmi let pod nucenou okupační správou Spojených států, jíž potom vystřídalo období nebývalého hospodářského růstu a prosperity, jež definitivně potvrdilo úspěšné pořádání Tokijských olympijských her v roce 1964.