Tradiční thajské umění se vyvinulo takřka výlučně – a anonymně – ve službách theravády, a nejlepší ukázkou je tudíž „wat“, kde se využívá tradiční architektury, reprezentované strmými několikavrstevnými střechami, četnými sochami Buddhy a nástěnnými malbami, a užitého umění, jako třeba dřevořezby, štuky, zlacení, laku, barevných skleněných mozaik a perleťové intarzie, k dosažení co nejpůsobivějšího účinku.
Literární tradice Thajska je omezena na klasické příběhy, z nichž nejvýznamnější – starověký mravoučný epos Rámakien – má kořeny v indické Rámájaně. Podobné hrdinské příběhy poskytovaly děj pro kdysi hojně rozšířené divadelní umění, jež se dodnes nejlépe zachovalo ve vysoce stylizovaném klasickém „likay“, který je kombinací dramatického umění a taneční pantomimy. Nejvýraznější postavou thajské literatury je básník 19. století, Sunthorn Phu.
Zatímco avantgardní a neotradicionalistická malba je na vzestupu, filmový průmysl žije z komedií, thrillerů a dobových dramat. Jeden velmi oblíbený román – „Čtyři vlády“ (1953) – napsal dokonce bývalý ministerský předseda Kukrit Pramoj. Jen hrstka filmů, odehrávajících se na severovýchodě Thajska a několik knih otevřeně pojednává o sociálních otázkách země.
Ve sportu se Thajsko proslavilo po celém světě. Jedinečný thajský box přitahuje davy diváků, zatímco tradiční zábavou k ukrácení volného času je třeba „takro“ – druh sportu podobný nohejbalu, v němž se uplatní libovolná část těla kromě rukou, nebo obyčejné pouštění draků.
Mnoho slavností – obvykle spjatých s buddhismem a měnícím se ročním obdobím – doprovází bujaré veselí. Ať už jde o jakoukoli činnost, Thajci věří, že život by měl být „sanuk“ – tedy zábava, potěšení. „Sanuk“ lze objevit ve všem, počínaje jídlem, které je doslova národní vášní, a konče procházkou s přáteli.